25 ROKŮ LETÍ MISE VOYAGER PROSTOREM

Dolores Beasley, Headquarters, Washington

Guy Webster, Jet Propulsion Laboratory, Pasadena, Calif.

Čtvrt století uplynulo od doby, kdy NASA vypustila dvojici kosmických sond Voyager k průzkumu vnějších planet. Z historického pohledu se pravděpodobně jedná o nejzdařilejší projekt v období od začátku kosmonautiky.

Během prvních 12 let po vypuštění sondy Voyager v roce 1977 sondy Voyager objevily a zaslaly mnoho informací o čtyřech planetách a 48 měsících, včetně rychlých větrů na Neptunu, smyčky v prstencích Saturnu a vulkány na měsíci Io. Vědci doufají, že po čtvrt století činnosti alespoň jedna ze sond se úspěšně dostane za hranici vlivu Slunce, že vydrží zdroje napětí, aby sonda nám mohla podat informace o tom, jak to vypadá v této oblasti kosmického prostoru. Voyager 1 je nyní nejvzdálenějším lidským výtvorem v historii kosmonautiky. Je asi 85 krát dál než je vzdálenost Země-Slunce. Voyager 2 je nyní 68 krát dále než je vzdálenost Země-Slunce.

"Po 25 létech činnosti je kosmická sonda ještě dosti silná k dalšímu letu," řekl Dr. Edward Stone, vedoucí projektu Voyager v roce 1972 a dřívější ředitel NASA JPL v Pasadeně. "Pokud bychom se vrátili do roku 1977, v té době žádný z nás netušil, že sondy vydrží tak dlouho v provozu. Domnívali jsme se, že celá mise skončí průzkumem Jupiteru a Saturnu." Voyager tým v JPL ještě přijímá informace skoro denně o cestě kosmické lodi kolem všech planet. Voyagery zkoumají vzdálený kosmický prostor a informují o slunečním větru, o toku slunečních částic vymrštěných do vnějším oblastí mimo naší sluneční soustavu. Možným cílem je, že se kosmické sondy stanou prvními mezihvězdnými plavci v bezbřehém vesmíru.

Voyager 1 byl vypuštěn 5. září 1977, jeho úkolem bylo proletět kolem planety Jupiter a Saturn a severním směrem opustit rovinu drah planet kolem Slunce. Po uspěšném vypuštění Voyageru 2 20. srpna 1977 a dokončeném turné kolem Jupiteru a Saturnu, NASA rozšířila "kosmické dobrodružství" sondy o nízký průlet kolem Uranu (1986) a Neptunu (1989). "Radiové signály, které se pohybují rychlostí světla, cestují bezmála 12 hodin mezi Voyagerem 1 a Zemí. "To znesnadňuje komunikaci se sondou," řekl Ed Massey, manager projektu Voyager v JPL. "Jestliže dojde k nějaké chybě na palubě sondy, uplyne téměř celý den, než se k sondě dostane ze Země příkaz, který může na chybu reagovat. Což může být někdy příliš pozdě." Tým se tedy musel naučit předvídat nepředvídatelné okolnosti a reagovat na možnou vzniklou situaci s předstihem. Ale i toto je velmi obtížné. Překonat však rychlost světla v komunikaci na tak velkou vzdálenost není možné. Obě kosmické sondy studují ohromnou "bublinu" nafouknutou kolem Slunce, která je dána vnějším tlakem slunečního větru. Bublina má hranici nazývanou heliopauza, kde tento vnější tlak je protiváhou tlaku mezihvězdného větru v naší mléčné dráze. Mezihvězdný vítr vně této hranice je tokem atomů a částeček vytvořených výbuchy hvězd před jejich smrtí. Umístění heliopauzy se mění během 22 roků cyklu slunečních skvrn a změnou v mezihvězdném větru, dodává Stone. Někteří  vědci se domnívají, že v delších časových obdobích má mezihvězdný vítr vliv na změny zemského klimatu. Voyager 1 se "žene" směrem k heliopauze asi rychlostí 1.6 miliónu km za den. Zda se tam dostane někdy kolem roku 2020 se ukáže, je také nutné, aby vydržely zdroje elektrické energie na sondě a sonda mohla komunikovat se Zemí a dodávat informace o okolí kolem ní. Současný odhad, kdy dorazí sonda k heliopauze závisí na její reálné vzdálenosti od Slunce, mohlo by to být mezi sedmi až 21 roky. Je jisté, že sonda se bude postupně setkávat s informacemi, které nám ohraničí možnou vzdálenost heliopauzy. Pokud by tato hranice byla příkrá s dostatečnou hustotou, mohla by jí sonda zachytit jakýmsi "otřesem" v záznamech přístrojů. Ale asi takový otřes to nebude a tak je možné, že heliopauza bude zachycována v průběhu tří let, podle odhadů Stoneho.

Ať již sondy vydrží nebo ne, již nyní je jasné, že v historii bádání kolem vesmíru jsou sondy držitelé zlaté medaile. Jedním z velkých překvapení, které posunulo poznání planetologů o velký kus dopředu je objev aktivních vulkánů na měsíci Io. Dále pak ohromné bouře v atmosféře planety Jupiter a smyčky v prstencích planety Saturn, potvrzení atmosféry na měsíci Titan a zvláštní povrch malého měsíce Miranda u Uranu. Za zmínku i stojí zjištění nejrychlejších větrů v atmosféře Neptunu a aktivní gejzíry na měsíci Triton.

(podle relace 02-156 z 16.8.2002 připravil PH)